Na Madeiru za brouky

Opět jsem se po dvou letech vrátil na Madeiru, kouzelný ostrov v Atlantském oceánu, který nenabízí tolik příležitostí ke koupání, ale pro milovníka přírody je to opravdový ráj. Je to ostrov vodopádů, horských lesů, strmých útesů a tunelů. Přijměte proto pozvání na krátkou exkurzi na tento portugalský kousek ráje.

Několikrát jsem dostal otázku jak se na Madeiru vlastě dostat. Možností je samozřejmě více, ale během dvou cest jsem vyzkoušel asi ty dvě nejčastější. V prvním případě jsem zvolil klasický zájezd, který zprostředkovává server www.airstop.cz a který často využívám. Jde o nabídku německých zájezdů, kde jsou většinou ceny mnohem příznivější, a také místa jsou ověřená německou klientelou. Avšak v rámci těchto zájezdů využívám pouze letenku a ubytování. I přesto, že je k dispozici delegát a transfer do hotelu, vždy si půjčím vlastní auto a celý pobyt si řeším sám. Jedinou drobnou nevýhodou těchto zájezdů jsou místa odletů. V dnešní době to však není žádný problém a můžete využívat soukromá parkoviště téměř u všech letišť. Na Madeiru se tak nejčastěji létá z Frankfurtu, ale také například z Lipska nebo Drážďan. Druhou možností, kterou jsem letos zvolil já, je zajištění si zvlášť letenky a ubytování. Na Madeiru létají především portugalské aerolinky TAP Air Portugal, a to několikrát denně přímo z Lisabonu. Stačí si tedy zajistit letenky Praha – Lisabon – Funchal a můžete vyrazit. Možná je dobré zmínit, že letiště na Madeiře patří mezi 10 nejnebezpečnějších letišť na světě. Dráha byla původně dlouhá jen 1600 metrů, a když došlo v roce 1977 k vážné nehodě, byla několikrát prodloužena až na současných 2781 metrů. Na Madeiře však velmi často silně fouká a tak v kombinaci s poměrně krátkou dráhou je přistání dobrodružnější. Občas se stane, že letadla na Madeiru vůbec nelétají, nebo mají značné zpoždění. Právě před několika týdny byl provoz na letišti kvůli silnému větru přerušen.

Na začátek ještě pár údajů o Madeiře. Jak jsem již zmínil, jedná se o portugalský ostrov vzdálený asi 580 km západně od břehů Maroka a téměř tisíc kilometrů od Lisabonu. Je to malý zelený klenot v širém oceánu, který má rozlohu pouhých 750 km² a autem jej celý přejedete asi za hodinu. Co však řidiče ze střední Evropy překvapí, jsou neuvěřitelné kopce a stoupání, která nezřídka dosahují 50%. Auto, přesněji brzdy, dostávají pořádně zabrat a někdy má člověk pocit, že ten kopec nemůže auto vůbec zvládnout. Na Madeiře se samozřejmě setkáte s mnoha klasickými jihoevropskými neduhy jako je nedání přednosti v jízdě, nepoužívání blinkrů a především nezodpovědné parkování, kdy místní parkují tam, kde je napadne a nikdo neřeší, že se kolem nedá projet. Pobavila mě například značka omezení rychlosti na 40 km/hod. v kopci, který měl 40% stoupání, každé auto tam jelo maximálně 20 km/hod., víc to vlastně ani nešlo. A to mé, tedy Citröen C1, bylo rádo, že vůbec nějaký pohyb do kopce zvládne. Na ostrově je velké množství tunelů, které velmi často vznikají vedle silnic vedoucích po útesech. Důvodem je zvětrávání skal, kdy kameny a části skal padají na silnici. Ta je pak uzavřena a místo ní je vybudován tunel. Když jsem byl na ostrově před dvěma roky, na jedné takové silnici bylo jen malé množství spadaného kamení. Když jsem stejné místo navštívil letos, bylo téměř neprůchodné a chůze po silnici se jevila jako značně nebezpečná. Eroze je zde patrná na mnoha místech a říkám si, za jak dlouho tento krásný ostrov zmizí a skončí na dně oceánu jako hromádka kamení.

Velmi zajímavé je na Madeiře podnebí, kdy například teplota vody ani v zimním období neklesá pod 18°C. Na pobřeží až do výšky 200 metrů nad mořem je možné pěstovat tropické plodiny. S narůstající nadmořskou výškou se klima mění na subtropické a v nadmořských výškách kolem 1000 metrů se můžete setkat s eukalypty a především vavřínovými lesy. Na jižním pobřeží ostrova méně prší, naopak na východě a na severu jsou srážky četnější a fouká tam také silný vítr. V roce 2016 část ostrova zachvátil mohutný požár. Díky silnému větru, horku a drsnému terénu se požár nedařilo zvládnout. Shořely tak velké plochy lesa, řada domů a o život přišli i tři lidé. Samozřejmě jsou místa postižené požárem dobře patrná ještě dnes. Celé svahy jsou bez stromů, a pokud nějaké stromy odolaly, tak to byly nepůvodní eukalypty, které dokonce pro rozmnožování požáry potřebují. A aby toho nebylo málo, tak letos v zimních měsících panovalo na Madeiře neuvěřitelně špatné a větrné počasí, což prozrazují desítky polomů a na mnoha místech také sesuvy půdy.

Mě na ostrov přilákaly nejen jeho krásy, ale především bezobratlí. Mým hlavním cílem bylo najít a vyfotografovat některé z endemitů, tedy druhů, které žijí pouze na Madeiře. Nejvíce pozornosti jsem věnoval slepým broukům žijícím v podzemí, případně v odumřelé dřevní, nebo rostlinné hmotě. Na Madeiře žije takových druhů několik a vesměs patří mezi velké vzácnosti, které často neviděli ani místní sběratelé, natož aby je někdo vyfotografoval. Jde především o nosatce (Curculionidae), zástupce čeledi Bothrideridae nebo Colydiidae. Řada těchto druhů vyhledává odumřelé podzemní části rostlin, nebo kousky dřeva, které jsou trvale pod zemí. Z nosatců se na Madeiře vyskytují zástupci rodu Barretonus, Laparocerus, Amaurorhinus nebo Torneuma. Objevit tyto brouky však není úplně snadné a často to vyžaduje značné úsilí. Asi nejsnadněji se hledají nosatci rodu Barretonus, kteří žijí často v odumřelých a tlejících kořenech rostlin. Některé druhy jsem nacházel na kořenech bodláků, jiné na kořenech neurčené hvězdnicovité rostliny. Letos jsem objevil větší množství exemplářů druhu Barretonus hinterseheri v kousku fíkovníkové větve, která byla v hlíně při patě starého fíkovníku. Mnohem obtížněji se však hledají zástupci rodu Torneuma, kteří žijí pod zemí na dřevě, nebo koříncích stromů, často opět fíkovníků, ořešáků, nebo vavřínů. Druh Torneuma korwitzi, který byl popsán teprve roku 2015, se mi podařilo najít při patě starého fíkovníku, asi 10 cm pod zemí na odumřelých koříncích. Nejlepší metodou pro sběr těchto brouků je tzv. vymývání hlíny. Pořídíte si nějaký velký lavor, nebo sud, do kterého nalijete vodu. Do ní naházíte hlínu z okolí stromu, včetně kořínků a vše řádně promícháte. Hlína klesne na dno, avšak lehké částečky, které byly v hlíně, jako jsou zbytky dřeva, kořínky a samozřejmě hmyz plavou na hladině. Tento materiál se z hladiny sebere a pak nastává práce, kdy je potřeba tento materiál důkladně prohlédnout. Tímto způsobem můžete objevit hmyz, který je ukrytý v hlíně, tedy i výše zmíněné zástupce rodu Torneuma.

Další druhy slepých brouků můžete najít například v podzemních částech starých odumřelých pryšců. Často se tam nacházejí ve velkém množství a tak pokud narazíte na vhodný kořen, můžete najít hned několik druhů. Takto se mi podařilo najít například druhy Anommatus duodecemstriatus, nebo Prostheca aspera. Druh A. duodecemstriatusse dá najít i v kořenech odumřelých rostlin a sbíral jsem jej společně se zástupci roduBarretonus. Asi největší radost jsem měl z druhu Laparocerus solifuga, který jsem našel ve vrstvě starých větví, které byly zapadané listím a hlínou při vstupu do malé jeskyně. Hledat tyto slepé brouky není vůbec snadné a často bylo mé úsilí zcela zbytečné, a to i přesto, že místa jsem vybíral podle předchozích zkušeností.

Ale nejen slepí brouci mě přivedli na Madeiru. Žije zde více než 900 druhů brouků, z nichž téměř 350 je endemických, tedy takových, které žijí pouze na Madeiře. Velmi pozoruhodnou skupinou jsou nosatci endemického rodu Madeiracalles. Žijí na různých rostlinách i stromech, jako například vavřínech (Laurus azorica), fíkovnících (Ficus carica), mléčích (Sonchus sp.), škardovkách (Tolpis sp.) a dalších. Některé tyto nosatce můžete najít v přízemních částech rostlin, nejčastěji v místech, kde je více odumřelé rostlinné, případně dřevní hmoty. Na škardovce Tolpis succulenta žije velký a nápadný druh Madeiracalles pulverosus. Řadu druhů můžete také nasbírat v noci, kdy posedávají na odumřelých větvičkách vavřínů, nebo dalších stromů. Dalším endemickým druhem, který se mi podařilo najít, byla zobonoska Auletobius maderensis, která se vyvíjí na listech stromuMorella faya.

Určitě není možné se věnovat všem druhům, které jsem při své cestě našel, a tak jsem zmínil jen ty nejzajímavější, nebo ty, ze kterých jsem měl opravdovou radost. Stále však vzpomínám na těch pár dní, které jsem na ostrově strávil, dní plných slunce, prastarých stromů, stálezelených lesů, útesů a obrovských vln, které bez přestání narážejí do skal. Určitě to nebyla má poslední návštěva a už nyní se těším, jaké dobrodružství přinese ta další.

Madeira je ostrovem vodopádů.

V podvečer bývá na pobřeží krásně...

Pobřeží u Porto Moniz.

Velmi známým místem, které se objevuje na mnoha fotografiích jsou skalní útvary nedaleko Ribeira da Janela. V době, kdy jsem tam byl, byly neuvěřitelné vlny.

Pohled na Porto Moniz, které je neustále bičováno obrovskými vlnami.

Na Madeiře je krásně...

Dlouhé minuty jsem se dokázal dívat na obrovské vlny, které se tvořily především na severním pobřeží.

Větší auto jsem si už nemohl vybrat :-)

Gennaria diphylla, jediný druh orchideje, který se mi podařilo najít. Na Madeiře se vyskytuje celkem 5 druhů z nichž tři jsou endemické.

Na mnoha místech jsou stěny kolem silnic porostlé rostlinami.

I přesto, že se větší části Madeiry požáry vyhnuly, o řadě míst to bohužel neplatilo.

Stát zůstaly především blahovičníky, které jsou ze své domoviny na požáry zvyklé.

Na řadě míst byly vidět sesuvy půdy. Některé silnice tak byly nějakou dobu neprůjezdné.

Prastarý jedinec stromu druhu Ocotea foetens.

Na místě zvaném Fanal můžete vidět celé porosty těchto úžasných stromů.

Tráva je ve vyšších nadmořských výškách téměř stále zelená, a tak se tu daří dobytku, který můžete často vídat i na silnicích.

Podobné terasy jsou velmi vděčným místech pro lov brouků.

Na některých místech jsem bojoval s tím, zda se mám jen posadit a kochat se okolím, nebo vzít náčiní na brouky a věnovat se lovu.

Především kolem cest jsem nacházel spoustu křižáků a dalších pavouků.

Nosatec Styphloderes lindbergi.

Slepý a vzácný nosatec Laparocerus solifuga.

Vzácný slepý brouk Prostheca aspera.

Dosud neurčený nosatec rodu Barretonus z odumřelého kořene stromového pryšce.

Slepý nosatec rodu Barretonus.

I u nás extrémně vzácný slepý brouk Anommatus duodecemstriatus.

Na Madeiře žije mnoho druhů drobných vrtavců rodu Sphaericus.

Střevlík Scarites abbreviatus.

Jeden z druhů skákavek, který jsem na ostrově potkal.

Nosatec Rhytideres plicatus na živné rostlině.

Nosatec Rhytideres plicatus pod svou živnou rostlinou.

Živná rostlina nosatce Rhytideres plicatus.

Vzácný slepý nosatec Torneuma korwitzi.

Vzácný nosatec Barretonus hinterseheri, který žije ve starém dřevě, případně odumřelých částech rostlin.

Strom, kde jsem sklepával zobonosky Auletobius maderensis.

Endemická zobonoska Auletobius maderensis.

Brouk z podčeledi Cossoninae.

Dosud neurčený nosatec rodu Laparocerus. Tito brouci jsou aktivní v nočních hodinách, kdy lezou po stromech, nebo keřích.

Dosud neurčený nosatec rodu Madeiracalles.

Nosatec Rhopalomesites euphorbiae

Nosatec Cathormiocerus curvipes

Nosatec rodu Caulotrupis

Drobný zástupce rodu Tarphius.

Sekáč s nápadnými klepítky, kterého jsem objevil v horském lese při patě stromu.

Potěšil mě také nález pakobylky, kterou jsem zatím nenašel v seznamu bezobratlých, které na Madeiře žijí

Pakobylka a umění...

Endemická ještěrka Teira dugesii.

Když jsem se na pár minut zastavil u nějaké kamenné zídky, za chvilku se na mnoha místech vyhřívaly endemické ještěrky Teira dugesii.

Po zdech pobíhaly endemické ještěrky Teira dugesii.